aneb : Jak to všechno začalo
V dávných dobách, v dobách rozpadu Svaté říše Římské a rozmachu Byzance se z lůna této východní říše odpoutal kmen staroslověnců vedených Sámem, kteří přes území hroutícího se Avarského kaganátu dorazili na Moravu. Zde, v povodí řeky Moravy a patrně i na dnešním západním Slovensku založili tak zvanou Sámovu říši, která se někdy počátkem 9. Století rozpadla do dvou knížectví – knížectví Nitranského a knížectví Moravského. Nitranskému knížectví vládl kníže Pribina (neplést s Pribináčkem!!!), v čele Moravského knížectví byl v té době Mojmír, který již byl dokonce pokřtěn pasovským biskupem Reginharem. Někdy kolem roku 833 pak Mojmír Pribinu z Nitry vypudil, obě knížectví sloučil a založil tak Velkomoravskou říši.
Po Mojmírovi nastoupil do čela Velkomoravské říše jeho syn, kníže Rastislav, který vypravil k tehdejšímu papeži Mikuláši I. poselstvo, žádající o vyslání učitelů, kteří by šířili v nově vzniklé říši vzdělání a mezi většinově pohanským lidem i křesťanství. Bohužel, papež se ze strachu před císařem Ludvíkem Němcem na Rastislava vybodl a žádné učitele, kteří by vzdělávali jeho lid mu neposlal.
V té době se na Rastislavově hradisku (možná dnešním Velehradu) zastavil se svým lidem cestou z Charvát i praotec Hanák, který tudy právě putoval do Země zaslíbené, kteroužto mu Bůh ve snu zjevil a která se nacházela na severním okraji Rastislavovy říše, v povodí říčky Romže. Praotec Hanák, jako moudrý muž a stařešina rodu Rastislavovi poradil, ať se vydlábne na zrádné Bavory a Taliány a vyšle své posly raději k byzantskému císaři Michalovi III. Tak se také stalo.
Bohužel to, že na Velkou Moravu posléze dorazili od Michala III věrozvěstové Konstantin a jeho bratr Metoděj je dnes poťouchlými Čechy, Valachy, moravskými Slováky a další odrodilou chátrou, zamlčovanou zásluhou praprapředka všech Dršťáků, Praotce Hanáka.
Ten posléze svůj lid po čtyřicetiletém putování z okolí Puly v Charvátské zemi do severní části tehdy vzniklé Velkomoravské říše konečně úspěšně přivedl a zde v okolí dnešního Prostějova, v krajině mlékem a strdím oplývající usadil. I začalo se vzešlé velmi plodné sémě Praotce Hanáka šířiti okolní rovinou a během několika desetiletí ovládlo širý kraj ohraničený ze severu a východu řekou Moravou, ze západu a z jihu Drahanskou vrchovinou a Vyškovskem. Přirozeným centrem Hané – jak se tento úrodný kraj po svém Praotci dodnes nazývá – pak byla oblast mezi říčkami Romží a Hloučelou od jejich soutoku na východě, se středem v okolí Prostějova. Sám Praotec Hanák se usadil v místě obzvlášť milém, které – vztyčiv zde svůj chrám – nazval Kostelcem. Svému nejmilejšímu a nejvzdělanějšímu potomkovi, následně určil držbu nedaleko odtud východním směrem, v místě kterému se od té doby říkalo Držovice. Zde Prasyn Hanákův, který dle držby jeho slul Držovčák, i členové jeho rodu, ku slávě svého Praotce a Země hanácké zaslíbené, začali úrodný zdejší kraj zvelebovat a obohacovat.
Samozřejmě, že konkurenční rody, hlavně z okrajových lokalit Hanácké země, neměly zájem na šíření slávy rodu Držovčáků. Systematicky proto po staletí zamlčovaly všechny zmínky o jejich slavných činech. V tom vynikali zejména Bohémové ze západního okraje země, kteří vedení svým stařešinou, Praotcem Čechem vyrazili o pár let později na západ, aby po průchodu Charvátskou a Srbskou oblastí skončili kdesi pod kopcem v latině slujícím „circa montem Rip“. Na tento kopec-nekopec se starý dědek Čech z posledních sil vyškrábal a trapně napodobujíc Praotce Hanáka zopakoval jeho vizi o krajině mlékem a medem oplývající.
Podobně na severovýchodě Hané jakýsi rod, chovající ovce, sbalil svých pět švestek a přes Moravskou bránu a podél Bečvy hnal svá stáda dál do kotárů na severovýchod. Zde zasadil svých výše zmíněných pět obdivuhodných ovocných stromů, které zde rychle zdomácněly. Stejně se začala jejich ovčí a kozí stáda z úspěchem rozmnožovat, při čemž ke shánění svých pasoucích se stád užívali hůl, vynalezenou dávno před tím Prasynem Držovčákem, který jí popoháněl svého valacha. Podle této hole tedy toto plémě od těch dob sluje Valaši.
Na téměř dvě století pak nesměla být o Držovicích v kronikách zmínka. Mezitím jméno rodu Prasyna Držovčáka, kterému se původně říkalo Držovčáci, bylo zkráceno a zkomoleno na Držčáci, později Drščáci.
Obec, stejně jako celá Haná, mezi tím přešla do správy olomouckého biskupství. Zde o ní nacházíme zmínku pod jménem Dirsoucich na soupisu majetku z roku 1141.
Roku 1365 měl Držovice ve vlastnictví jakýsi Budislav, později ji získal Lobka z Držovic. To už byla v Držovicích i tvrz. Ta ovšem po husitských válkách kolem roku 1466 zanikla. Na konci 15. Století se Držovice staly součástí Plumlovského panství, když je koupil Jan Heralt z Kunštátu. V roce 1571 dostala obec Držovice od tehdejšího majitele Vratislava z Pernštejna právo užívat vlastní znak a pečeť.
V té době v Držovicích žili dva držitelé velkých gruntů, 37 sedláků, 16 zahradníků, 3 podsedníci a jeden chalupník. Do které kategorie ale v té době patřili Drščáci bohužel anály olomouckého biskupství nazachovaly. Víme ale, že Držovicích se v onom čase nacházely dva mlýny a dvě krčmy a že Držovice byly největší obcí Plumlovského panství.
Roku 1599 odkoupil Držovice tehdejší hejtman Markrabství moravského Joachim Haugvic z Biskupic a spojil je ze sousedními Vrahovicemi a Kralicemi. Tím vzniklo t.zv. Kralické panství, které se udrželo až do roku 1848.
Ale o tom již v rodokmenu rodu Drščáků – v německých matrikách zkomoleně zapisovaném jako Drschtiak (odtud přirozeně foneticky počeštěné dnešní jméno Dršťák).